Nevím proč, ale v poslední době mi připadá, že jsem na všechno sama...Z mého života se vypařili lidi, kterým jsem bezmezně důvěřovala, smála se s nimi a cejtila se v jejich společnosti jako nejšťastnější člověk...
Ztratila jsem lidi, díky kterým jsem neměla pochmurný nálady - oni mi mou náladu vždycky dokázali zvednout tak, že jsem myslela jen na to dobré.
Tehdy jsem věřila, že ta přátelství jsou navždy...I když jsme od sebe bydleli desítky kilometrů, vídali jsme se docela často, každý den si volali, smskovali a prostě se udržovali v kontaktu. Ale postupem času mě každý z těchto lidí začal posílat do háje... Nechápu to...prostě nechápu. Nevím proč, proč to udělali? Přelítla jsem jim přes nos?
Všimla jsem si, že se to začalo dít, když jsem viditelně zhubla...Je to tím, že mi závidí? To bych zase neřekla...Když jsem se zeptala, co jsem jim udělala, většina mi řekla, že mi ta dieta už asi fakt zateměla mozek, nebo proč jsem tak blbá...
Jedno vím ale naprosto jistě - strašně mi tím ublížili...Cítila jsem a stále cítím nepopsatelnou bodavou bolest prázdnoty, která naplňuje velkou díru uvnitř, která se utvořila po zmizení těch nejlepších z mého života...
Je mi to strašně líto...Už nepatřím do tý skvělý party...oni se sjížděj pořád...a...kdybych tam měla jéct taky...připadala bych si jako vetřelec...
Přála bych si, aby mě někdo chápal...ale...evidentně mě nechápe nikdo...
vždyť já tě chápu a podporuju ;-) Cukříčku, je spousta lidí co tě mají rádi...nekaž si život tím co bylo a nech se unášet sněním o tom co bude a je ;-)